Úvod  /  O nás  /  LP v médiích

Luděk Navara:
Zachránce knih Jiří Gruntorád

Mladá Fronta Dnes, č. 265, 12. listopadu 2003

Zachránce knih Jiří Gruntorád

„Měl jsem doma asi tisícovku knih, tak jsem si řekl, co s tím?“ líčí knihovník založení Libri prohibiti

Kde by skončily ty tisíce knih a rukopisů přepisovaných v temné komunistické éře potajmu doma na psacích strojích či pašovaných ze zahraničí, kdyby nebylo Jiřího Gruntoráda?
Za časů, kdy mocní představitelé Československa chtěli rozhodovat i o tom, kdo smí co číst, přepisoval po večerech knihy, potajmu je vydával a po listopadu 1989 z nich založil knihovnu, přístupnou každému, kdo projeví zájem.
Většinu času stráví bývalý průvodčí, zedník, vězeň, dřevorubec a topič ve „své" knihovně zakázaných knih Libri prohibiti v Praze na Senovážném náměstí. „Ze všech povolání, která jsem měl, je toto určitě nejzajímavější," říká.
„Nejlepší z toho všeho byla určitě práce v kotelně. To jsem měl spoustu času," říká. V kotelně ostatně přečkal i pád komunismu. Když v devadesátém roce slavnostně spolu s prezidentem Václavem Havlem otevíral knihovnu Libri prohibiti, musel si večer ještě udělat čas na splnění svých zaměstnaneckých povinností - šel přiložit do kotle hotelu Merkur.

Lesař a čtenář
Jak se vlastně Jiří Gruntorád, který nevystudoval nic jiného, než devět tříd základní školy, stane jednatelem společnosti, která ochraňuje největší sbírku zakázaných a exilových knih, dokumentů, časopisů a dalších materiálů v Česku?
„Příjezd sovětských tanků v roce 1968 mne hluboce ovlivnil. Osmašedesátý byl pro mne zlomový rok, neměl jsem žádné velké ambice, ale chtěl jsem se osamostatnit od rodičů. Bylo mi šestnáct, tak jsem se šel učit lesařem, což není nic jiného než jiný název pro lesního dělníka," popisuje své pracovní začátky Gruntorád.
Jenže práce v lese neměla trvat dlouho, při odvodu lékaři zjistili, že má nemocnou páteř a lesařinu už nesmí dělat ani minutu. Měl změněnou pracovní schopnost - takže se zase pokorně vrátil k rodičům, stal se průvodčím v Praze, ale především: četl, četl a četl.
„Ke knihám mám vztah od šesti let, kdy jsem se naučil číst. V tom podivném komunistickém „bezčasí" mne vždycky těšily. To byl v té době ostatně jeden ze způsobů existence. Lidé prchali na chaty nebo do literatury," vypráví.

Setkání s disentem
„Poslouchal jsem zahraniční rozhlas, věděl jsem, že existuje opozice, že jsou autoři, kteří nemohou publikovat, ale až do roku 1978 jsem nikoho neznal. Tehdy jsem pracoval jako zedník v OPBH (Obvodní podnik bytového hospodářství) a opravoval jsem to, co instalatéři a elektrikáři vybourali v soukromých bytech v Praze. A instalatéři jednou vybourali díru v bytě tehdejších předních disidentů - Bendových na Karlově náměstí. Kromě tisíců knih se tam všude válely průklepové papíry s dokumenty Charty. To prostě nešlo nevidět," popisuje své první setkání s „živou" opozicí.
Tehdy se ze zedníka stal navíc i „tím, kdo dělá samizdat" - tedy dobrovolníkem, který pokoutně většinou přes průklepové papíry na psacím stroji přepisoval knihy, jež nesmí vyjít a prodávat se v běžných knihkupectvích. A těch zakázaných knih bylo opravdu hodně.
Samozřejmě, že se o něm tajná policie brzy dozvěděla. „První kontakt s StB byl velice překvapivý. Nešlo o žádné zastrašování, rovnou mne zavřeli na tři měsíce. Odsoudili mne za nedovolené držení střelné zbraně, která neexistovala," popisuje. První zkušenost s tajnou policií však znamenala, že může klidně podepsat Chartu. Dokud o něm tajní policisté nevěděli, bylo výhodné rozšiřovat zakázanou literaturu. Takže Chartu podepsal v roce 1979. "Oni už stejně věděli, že dělám samizdat, tak to bylo jedno."
Jenže tajní policisté se na něj ještě pořádně zaměří později. V osmdesátém ho zavřou podruhé a už to nebude tak krátkodobá záležitost jako předtím. Gruntorád si vlastně původně myslel, že se to odbude za čtyři dny - to byla tehdy obvyklá délka zadržování disidentů - maximální doba, po kterou policisté nepotřebovali souhlas prokurátora.
"Říkal jsem matce, že se za čtyři dny vrátím. A místo toho jsem se vrátil za čtyři roky a s ochranným dohledem. To byl tehdy jeden z nejtvrdších rozsudků," říká.
Gruntorád se tehdy stal obětí nové strategie komunistické tajné policie - ta se rozhodla zkusit takzvanou taktiku ořezávání okrajů - v praxi to znamenalo, že se pořádně zaměří na ty, kteří se kolem Charty pohybují a dělají spíše technickou práci - přepisují prohlášení, roznášejí dokumenty. Ti by měli být zastrašeni a koncepční jádro Charty se pak samo také ocitne v izolaci.
"Vězení? Někdy bylo dobré, někdy špatné. Záleželo na spoluvězních, dozorcích a hlavně na práci. Pak mi řekli: 17. prosince budete propuštěn na svobodu. Ale já jsem věděl, že to svoboda nebude - země byla jeden velký koncentrák. A navíc jsem měl ochranný dohled, tedy určené místo pobytu a nesměl jsem z Prahy," vysvětluje.

Topič a vydavatel
Tehdy se mu podařilo jedno pozoruhodné vítězství: když byl odsouzen, jeho zaměstnavatel (OPBH) ho zapomněl vyhodit ze zaměstnání a udělal to až dodatečně, když se vrátil z vězení a chtěl jít pracovat. Gruntorád to tak nenechal, soudil se a - věřte nevěřte, vyhrál. "I za té hluboké totality, rozhodl soud, že to bylo hrubé porušení práva," popisuje. Přesto zaměstnání změnit musel - tentokrát nastoupil jako topič do Hotelů a restaurací Praha 1. V té době řídí vlastní tajné vydavatelství - pokud se to vůbec takto dá nazvat. Přepisoval a rozšiřoval knihy takových autorů jako byl Havel, Hrabal, Vaculík nebo také Hutka či Třešňák. V jeho samizdatové edici Popelnice vyšlo asi 130 knih, které se nesměly objevit na pultech knihkupectví.
Knížky z této edice se později stanou základem budoucí knihovny zakázaných knih. To však tehdy Jiří Gruntorád ještě nevěděl. Přesto si své knihovny a archiv pečlivě budoval a chránil. Jeho části byly u přátel, a to, co zabavila tajná policie, se po pádu komunismu téměř zázračně našlo a vrátilo. Jenže tehdy stál amatérský knihovník před Nerudovskou otázkou: Kam s tím?
"Měl jsem doma asi tisícovku knih, zabíralo to hodně místa, tak jsem řekl, co s tím? Ale ve všech knihovnách byla situace nejasná, komunisté si ještě stále drželi pozice. V Národní knihovně se samizdaty ocitly ve fondu, který byl pro běžné čtenáře nedostupný," popisuje. A tehdy se také rozhodl založit knihovnu vlastní - takovou, v níž by zakázané knihy byly (jaký to paradox) v maximální míře dosažitelné. Takže získal peníze i přízeň odborníků: od historika Viléma Prečana přivezl z Německa hned v devadesátém roce velké množství exilových knížek. Ty byly původně určené k pašování do Československa přes železnou oponu. Další knihy věnovali knihkupci Václav Hora z Frankfurtu nad Mohanem a Zdeněk Mastník z Londýna. „Byly to velkorysé dary, šlo o stovky knih. Finančně nám existenci umožnila především Nadace Charty," říká.
Zatímco těsně po pádu komunismu se lidé zajímali především o beletrii (především do té doby nedostupné autory), nyní se do knihovny vydávají především odborníci, kteří hledají dokumenty a studie, které existují jen v samizdatu či exilových vydáních. „Podařilo se zdokumentovat více než 1000 českých a slovenských periodik, která vycházela v cizině. Dnes je v knihovně asi 22000 knih a 1700 titulů časopisů.
Za svůj boj o „zakázanou literaturu“ získal Jiří Gruntorád medaili Za zásluhy 1. stupně, kterou mu udělil prezident 28. října 2002. A za založení a provoz knihovny také ocenění soutěže Magnesia Litera. Občanské sdružení Litera tak ocenilo jeho přínos české literatuře. Gruntorád se však na cenu dívá prakticky: "Možná naláká nějaké další sponzory pro knihovnu," řekl po získání ceny.

Luděk Navara
Mladá Fronta Dnes, č. 265, 12. listopadu 2003

VÝSTAVA

Milí přátelé a příznivci knihovny (a výtvarného umění),

srdečně vás zveme k účasti na vernisáži první výstavy této nové sezóny. Bude to výstava kreseb a olejů Petra Kouby s názvem Stop kontrola. Autor, signatář Charty 77, který se 3. listopadu tohoto roku dožívá ve vídeňském exilu sedmdesátky, bohužel nemůže být přítomen. Vernisáž bude netradičně v úterý 26. září v knihovně Libri prohibiti.

Těšíme se na Vás!

kouba-pozvanka-mail_1505831753.jpg



Nepřehlédněte

priban_korespondence_ladislava_radimskeho_1461692230.jpg

Podpořte nás

PODPOŘTE NÁS

Ve fondu knihovny je nejrozsáhlejší sbírka exilového a samizdatového tisku, stále však ještě zůstávají citelné mezery, které je třeba doplnit. Prosíme proto o pomoc přátele doma i v cizině. Kdo máte staré samizdatové nebo exilové a krajanské knihy, noviny, časopisy, gramofonové desky, nahrávky, brožury, letáky, oběžníky apod., ozvěte se, je to důležité!

Neméně důležitá je pro nás i finanční podpora. Také díky vaší pomoci pokračujeme v započaté práci a umožňuje nám zachovat si nezávislost. Děkujeme!

Podpořte konkrétně:

digitalizace audio a video nahrávek

digitalizace exilových a samizdatových časopisů

katalogizace knih, časopisů a nahrávek

zpracování osobních fondů a archivů

Uvítáme Vaši případnou finanční pomoc:

Číslo bankovního účtu je 219642286/0300 u ČSOB a.s.

Pro zahraniční platby IBAN:

CZ9403000000000219642286

BIC (SWIFT): CEKOCZPP

IČO: 45247048

Také jsme připraveni přijmout knižní dary všeho druhu, samizdatovou a exilovou literaturu, noviny a časopisy, letáky, plakáty, drobné tisky, fotografie, nahrávky, filmy, dokumenty a písemné pozůstalosti.

Děkujeme!

Právě se děje

Spolupráce Libri prohibiti na projektu The Women Of Charter 77 And The New Dissenters

Projekt Rádia Svobodná Evropa představuje osudy tří signatářek Charty 77, jejichž odvaha se stala inspirací pro další ženy bojující za svobodu.

woman-77_1484405807.jpg

Odkaz na webové stránky projektu naleznete zde.