Nabídnuto Lidovým novinám – neotištěno, září 2000
Naše aféry kulturní: Libri prohibiti
Když se ministrem našich afér kulturních stal Milan Uhde, dal se slyšet, že počítá mezi svá minister-ská podjeti zrušení této instituce. Bať, stačívalo na to ministerstvo školství a osvěty, dokud jsme ne-zjistili, že až příliš mnoho lidí nebylo dosud ministrem a býti ministrem je zřejmě příjemné.
Poněkud nejasněji tento strategický zámysl formuloval i Pavel Tigrid, do křesla zásluh usedaje. Zdědil problém kulturní Lotynky (vzpomene ještě někdo jak to tehdy dopadlo, a kdepak jsou ti, kdo za to mohou? Vytloukl jim za to někdo alespoň okna?). Svou kariéru ministerskou ukončil vcelku nepatrně. Kdo by se staral o nějakou miliardu?
Pan ministr Talíř (beseda KPV v Budějovicích v listopadu 1995) prohlásil, že prozatím je minister-stvo kultury nezastupitelné, například vzhledem k ochraně památek, …hned také slíbil, že se k nadcházejícímu Škroupovu výročí (roku 1996) podívá na ostudný stav zámečku Trnová, kde Domov můj byl sepsán. (Nepodíval, zámeček jehož restituci a opravě zabránilo prohlášení za “národní kul-turní památku”, se rozpadá i v roce 2000. Hymny a Škroupa ostatně roku 1996 také nevzpomenuto).
A tak jedeme dál močálem černým podle bílých skal, až s vládou socanů na kulturně-úřednickou židli usedá Eva Kantůrková.
Problém, že na Libri prohibiti nemá ministerstvo peníz poplatníkův by mne netrápil, kdyby dubio-sity existence ministerstva samého tu nebylo, a kdyby neexistoval dokumentovaný výrok úřednice Kantůrkové, že knihovnu obsahující i její svěží dílka, pokud jim na ní tolik záleží, si mají zaplatit emigranti. Tohle si totiž může dovolit žena z lidu typu Marty Gottwaldové, nikoli vládní úředník a už vůbec ne český spisovatel. Nutně mi to připomenulo nikoli českou intelektuálku prošlou od svazác-kého bujarého mládí složitým vnitřním vývojem, ale právě zase jen tu svazandu oddávají se nadše-né přítomnosti. Ta přítomnost se arch’ poněkud změnila, byrokratická zpupnost viditelně přetrvala. Jen transformovala, od Goldstückerova výroku o emigrantech, kteří se z našich řad sami vyloučili z roku 1967, do pragmatičtější podoby at’ ti mizerové drží hubu, pokloní se našemu sametovému převratu a navalí prachy.
A pokud jde o ministerstvo? Itálie ztratila své kolonie roku 1945, ale ministerstvo kolonií italské, došlo svého konce až roku 1964.
Takže: až jednou v pětiletce páté, …aneb, všichni jsme mladí, prohnilý západe!
Jan Beneš
Pozn. Nabídnuto Lidovým novinám – neotištěno, září 2000