Libri prohibiti

Koniášové to nezvládli

Reflex č. 27, 4. července 2001

Koniášové to nezvládli

Jiří Gruntorád již více než dvacet let pečuje o vzácné knihy a archívní dokumenty. Za komunistů je shromažďoval v ilegalitě a vysloužil si za to čtyři roky ve vězení. Po listopadové revoluci se rozhodl, že vzácné exilové a samizdatové knihy musí nějak zprostředkovat veřejnosti. Proto založil knihovnu „zakázaných“ knih Libri prohibiti.

Co vás vedlo v sedmdesátých letech k tomu, že jste u sebe ukrýval zakázané knihy?
Říkal jsem si, že to někdo dělat musí, a navíc to bylo blízké mému srdci. V mém okolí nic podobného neexistovalo, lidé sice měli své malé knihovny, ale že by systematicky shromažďovali samizdaty, to nepřipadalo v úvahu. Tak jsem se do toho pustil. S dostatečně velkým odstupem mohu říct, že to stálo zato.

Počítal jste tehdy s tím, že do nich necháte nahlédnout i širší veřejnost?
Samozřejmě, již v sedmdesátých letech jsem knihy zpřístupňoval lidem, kteří o ně projevili zájem.

Před jezuitou Koniášem, který nechvalně proslul pálením knih, lidé své „poklady“ zakopávali. Jak jste to dělal za komunismu vy?
Knihy jsem nechával kolovat mezi přáteli. Některé byly uloženy na bezpečných místech. Menší část zůstávala u mě doma – čas od času jí ale ukořistili příslušníci státní bezpečnosti při svých návštěvách.

Po změně režimu patřil mezi nejvyhledávanější spisovatele ve vašich fondech například Milan Kundera. Postupně ale většina beletristických děl začala vycházet a každý si je mohl koupit volně v knihkupectví. Odrazila se tato změna i v zájmu vašich návštěvníků? Po čem dnes nejčastěji sáhnou?
Je to znát, lidé dnes vyhledávají spíše drobnější odborné texty, články v časopisech nebo sbornících, různé menší studie, které nikde jinde nebyly publikovány a jsou pouze v samizdatu nebo exilových tiscích. Největší zájem je o historické a faktografické materiály.

Fondy, které spravujete, obsahují české samizdaty a exilové publikace z let 1948-89. Navíc pečujete i o knihy a časopisy z období druhé světové války, legionářské tisky, samizdatovou a exilovou literaturu slovenskou, východoněmeckou, polskou nebo ruskou. V roce 1989 čítala knihovna několik tisíc titulů, dnes je to desetkrát více. Je stále o tato díla zájem?
Každým rokem počet návštěvníků roste. Předloni k nám zavítalo necelých tisíc čtenářů, loni už přes tisíc a letos se to určitě ještě o něco zvýší. Možná je to způsobeno i tím, že již druhým rokem máme na internetu své stránky. Jsou na nich k dispozici podrobné informace, co lze u nás nalézt a to lidi naláká.

Ještě před několika lety vám ministerstva zahraničních věcí a kultury hradila téměř polovinu vašeho rozpočtu, pak vám ale státní úředníci vzkázali, ať nepočítáte s tím, že soukromý subjekt bude podporovat stát a dotace vám seškrtali na sedmdesát osm tisíc korun za rok. Jak jste to zvládli?
Naštěstí pronikly tyto informace díky novinářům na veřejnost. Takže ke konci roku jsme obdrželi od státu ještě dvě stě tisíc. Navíc nám pomohli krajané, žijící v zahraničí. Dá se říci, že existenci knihovny v loňském roce zachránili právě oni. Nedovedu si představit, jak bychom to bez nich zvládli.

Myslíte si, že se problémy, které vás loni provázely, budou letos opakovat?
Nic nenaznačuje, že by se situace měla nějak výrazně zlepšit.. Byl bych rád, kdybych se mýlil.

Ondřej Kundra
Reflex č. 27, 4. července 2001