Týdeník Televize č. 11/2003
Zprávy o horších časech
Libri prohibiti – jedinečná knihovna v centru Prahy
Najdete tu spoustu knih a časopisů, které komunisté zakázali anebo neumožnili jejich legální vydávání. Podvratné tiskoviny, tak se jim říkalo před sametovou revolucí. A dnes? Unikátní svědectví o době, kterou mnozí tak podivně relativizují.
Duchovním otcem soukromé knihovny, o jejímž fondu se hovoří v dokumentárním cyklu Samizdat, je Jiří Gruntorád (51). Muž, který se za totality věnoval šíření zakázané literatury. Patří do generace, která brala rozum kolem roku 1968. Sovětská okupace a sebeupálení studenta Jana Palacha mu stačily k tomu, aby pochopil, v čem žije. „Nebyl jsem z těch, kteří se scházeli po stodolách na nepovolených koncertech. Víc mě bavilo pravidelné poslouchání rozhlasových stanic – Hlasu Ameriky, Svobodné Evropy či BBC. Kdo chtěl, mohl tímto způsobem získávat cenné informace,” vzpomíná Jiří Gruntorád, který v té době vykonával různé dělnické profese. Nejen odpor k režimu, ale hlavně zájem o poezii a písničkové texty ho na konci sedmdesátých let přivedly k rozmnožování a šíření knih. „Do mého psacího stroje se vešlo dvanáct průklepových papírů, takže z jednoho psaní vznikla kniha v nákladu třinácti exemplářů. Ale bylo nutné mlátit do kláves.“ Psal pomalu, dvěma prsty a s překlepy. V edici s pracovním názvem Popelnice vydal například texty Jaroslava Seiferta, Bohuslava Reynka, Jaroslava Hutky, Vladimíra Merty, Jana Vodňanského či Václava Havla. „Měl jsem rád kratší věty, líp se mi opisovaly,“ usmívá se nad svou samizdatovou produkcí, která čítá neuvěřitelných 130 titulů. Také že ji komunističtí vyšetřovatelé a soudci náležitě „ocenili“ – na počátku osmdesátých let poslali Jiřího Gruntoráda na čtyři roky do vězení. Když se vrátil, tři roky byl pod policejním dohledem. „To je téma na jiný článek… V praxi to znamenalo třeba to, že jsem se musel po určitou dobu děvětkrát týdně hlásit na policii. Jen pro porovnání, leckteří recidivisté měli tuto povinnost jedenkrát za dva týdny. Také jsem měl zákaz opouštět městský obvod, v němž jsem bydlel. Zadržení mimo povolené území se rovnalo půl roku v kriminálu…“
Po listopadu 1989 se zdálo, že by sbírky samizdatové literatury měly skončit ve fondech státních knihoven. „Záhy jsem však zjistil, že v těchto institucích sedí žáby na prameni. Zkrátka lidé, kteří nepovažují samizdat za něco důležitého a někteří z něj mají divný pocit, protože jim připomíná špatné svědomí.“
Jiří Gruntorád se před třinácti roky pustil do budování soukromé knihovny. A protože potřebovala právní subjektivitu, v dubnu 1991 vznikla Společnost Libri prohibiti. V současné době má 181 členů (spisovatelé, literární vědci, publicisté, teologové…), jejím předsedou je Radim Palouš a místopředsedou Ivan M. Havel.
Je zvláštní, že naprosto unikátní knihovna sídlící v Praze na Senovážném náměstí nemá jediného stálého zaměstnance. Od svého vzniku totiž zápasí s nejistým přísunem finančních prostředků. „Abychom přežili, potřebujeme na rok 1,2 miliónu korun. V tuto chvíli ještě nevíme, jakou částku obdržíme od ministerstva kultury na letošek, budeme to vědět nejspíš v květnu,“ prozrazuje Jiří Gruntorád. Nebýt zahraničních nadací, krajanských spolků a štědrých jednotlivců, těžko by knihovna mohla uspokojivě fungovat. Na jejím vylepšování se v současnosti podílejí dvě desítky lidí, většinu z nich tvoří studenti. Jedním z hlavních cílů je dostat maximum informací do elektronické podoby. Ostatně – pečlivou práci na katalogizaci knižních fondů mohou posoudit i návštěvníci webových stránek.
Podstatnou součástí knihovny je audiovizuální oddělení. Prozatím čítá víc než dva tisíce nosičů (magnetofonové pásky, kazety, filmy, videokazety…). „Rádi bychom tuto sbírku časem dostali kompletně do elektronické podoby,“ říká externista Miloš Müller, který má oddělení na starosti. Podotýká, že ze sbírky hudebních nahrávek částečně čerpali také tvůrci dokumentárního cyklu Bigbít, který uvedla Česká televize. Je zajímavé, že stále se objevují nové kazety. Často se jedná o raritní nahrávky z koncertů. „Cokoli tu lze zhlédnout či poslechnout. Nahrávání však naráží na autorská práva, takže je zpravidla možné se souhlasem tvůrců,“ vzkazuje Miloš Müller případným zájemcům.
Při návštěvě „papírové“ části knihovny (21 tisíc knih a 1700 titulů periodik) využívají návštěvníci služeb zdarma, platí se pouze za kopírování. Nejčastěji sem přicházejí studenti vysokých škol, učitelé a novináři. Spoustu žádostí a konzultací vyřizuje Jiří Gruntorád telefonicky a elektronickou poštou. I když jsou otázky návštěvníků a tazatelů různé, jedno mají tito lidé společné: chtějí získat maximum informací o době, kdy přepisování knížek bylo protistátním činem.
Jiří Karban
Týdeník Televize č. 11/2003