Pořádají NFA, kino Atlas a knihovna Libri prohibiti.
„Vždycky jsem byla snílek. Viděla jsem svět jako černobílý film. Snila jsem o tom, že ho jednou natočím. Srpen 68 mě zastihl jako studentku dějin umění z Karlovy univerzity na kongresu v Alpbachu v Rakousku, kam se mnou jeli Bohumil Hrabal a Věra Linhartová. Asi třetí den kongresu obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy, což byl pro nás šok. Musela jsem se rozhodnout, co dál, hrála jsem o čas. Do Prahy jsem se nevrátila. Přátelství s Věrou pak ve Francii trvalo celá léta. Svou práci o surrealismu a fotografii jsem pak dokončila až na Sorbonně, takže můj studentský výlet na kongres se protáhl na dvacet let a vlastně navždycky.
První léta exilu v Paříži byla dost improvizovaná. Černobílý sen se mnou cestoval i další rok po Spojených státech, kde jsem se ocitla skoro náhodou. Cestovala jsem po Kalifornii a chtěla jsem studovat filmovou režii na UCLA, ale to bych finančně nezvládla. Spřátelila jsem se s malou fotografickou laboratoří, kde mne nechali, abych si vyvolávala negativy a zvětšovala fotky. O sobotách jsem fotila na černobílý film svatební oslavy, kolegové dělali na barvu. Časopis Rolling Stone publikoval několik fotek z mých cest po Španělsku.
Rozhodla jsem se vzít svůj filmový sen vážně a přes další cesty a náhodnosti mě na základě mých fotografií a scenáristických nápadů přijali na filmovou školu v Anglii, The National Film and TV School, ve filmových studiích v Beaconsfieldu. Tam jsem se okamžitě zamilovala do kamery a naučila se s ní pracovat. Používali jsme 16mm kamery Arriflex a Eclair, které byly dost těžké, zvlášť při snímání z ruky. Byl to prakticky tříletý workshop, během kterého jsme museli zvládnout veškerou techniku, jako štáb jsme sami pořizovali obraz i zvuk a stříhali si své filmy navzájem. Všechny své filmy jsem si natáčela sama a často jsem byla kameramankou na filmech mých kolegů. Kolegové mi pomáhali se zvukem, ale stříhala jsem zase sama. Mou ambicí bylo natočit jednu povídku podle Čechova, ale nakonec jsem našla mé čechovovské příběhy a postavy v reálném životě a začala jsem točit „cinéma direct“, jak by řekl můj pedagog Jean Rouch. V té době to bylo avantgardní a měla jsem se svými filmy úspěch. Film Jokey, který jsem natočila ve druhém ročníku, koupila skotská televize a můj absolventský film Militia Battlefield se hrál v Londýně v kině ICA a v Paříži v kině Saint-André des Arts. Silně jsem cítila, že film může být mým filmem jenom, když sama stojím za kamerou. Je to můj pohled, moje senzibilita.
Úhel pohledu kamery a rámování obrazu pro mě vždy byly a dodnes jsou zásadní. Nad rámováním obrazu musím mít naprostou kontrolu, i když pracuji s profesionálním kameramanem. Ruční kameru používám ráda, protože umožňuje víc improvizace. Díky tomu, že jsem ji používala od začátku své kariéry, objevila jsem kouzlo „neviditelného pohybu“, tedy nepatrných pohybů, které dávají obrazu bezprostřednost a napětí. Ve filmu Living Room, který jsem točila pro BBC v roce 1978, jsem objevila takzvané portrétní záběry, ve kterých jsem usadila protagonisty formálně před objektiv kamery. Tehdy to byl můj rukopis, i když později se z toho stala v dokumentární tvorbě určitá konvence.
Po studiích jsem začala pracovat pro BBC jako režisérka na volné noze. Objevila jsem v sobě zvláštní cit pro svět na okraji. Nebylo to mé vědomé rozhodnutí, prostě se to stalo – možná díky inspiraci Čechovem. Moji hrdinové obvykle ztělesňovali spíš grandiózní průšvih než slávu a úspěch. Zajímali mě charismatičtí lidé, kterým něco nevyšlo, zatímco „vítězové“ mi připadali banální a nudní.
Chyby jsou také důležitou součástí filmové tvorby, často mají určitou magii – jenže dnes už si jich moc dovolit nemůžete. Vždycky mě víc zajímaly situace než strukturované vyprávění. A pokud jde o hudbu, tak ta pro mě byla vždycky důležitá jako významný komponent, nejen jako dekorace nebo doprovod.
Obzvlášť mě zajímala práce na dokumentárních portrétech měst – pro BBC jsem natočila Londýn, Los Angeles, Barcelonu, Havanu a Salvador v brazilském státě Bahía, pro francouzský kanál Paris Première jsem natočila Mexico City a Avignon. Bylo to pro mě ideální zadání, protože jsem mohla portrétovat město prostřednictvím jeho obyvatel – lidí, které jsem objevila během příprav natáčení nebo kteří objevili mě. Vždycky mě zajímala Latinská Amerika, nejspíš kvůli surreálnosti, kterou tam mnozí nacházejí. Mým prvním filmem v Argentině bylo Tango Mio (1985), na který jsem v dalších letech navázala mnoha filmy o latinskoamerické kultuře a hudbě.
V roce 1986 jsem dostala nabídku od relativně nového britského televizního kanálu Channel 4, který vedl Jeremy Isaacs, abych natočila svůj první celovečerní hraný film. Byl to Hôtel du Paradis s Fernando Reyem a Fabricem Luchinim. V téhle své poctě Paříži jsem spojila profesionální herce s neherci, které spojoval přirozený talent. Jedna z nejlepších scén v mém filmu vznikla improvizací mezi Fernando Reyem a mým druhým asistentem Faouzim. Chtěla jsem se vrátit k mému někdejšímu snu o černobílém filmu, ale to nebylo z komerčních důvodů možné, tak jsme aspoň zvolili tmavé sépiové ladění obrazu, které umožnil materiál Kodak. Kodak mám ráda pro jeho kontrasty a vynikající podání černé.
Po prvním hraném filmu jsem chtěla točit další – Diario para un Cuento podle povídky argentinského spisovatele Julio Cortázara. Nakonec to trvalo řadu let, než film s pomocí ARTE a Pierra Chevaliera vznikl. Mezitím jsem se pustila do natáčení celovečerních hudebních dokumentů ve Španělsku, Argentině, v Brazílii, na Kubě.
Film Bahía of All the Saints jsem natočila s brazilským štábem v Salvadoru v brazilském státě Bahía. Bylo to podobně obtížné natáčení jako v případě Havany. Každé natáčení je těžké, ale podmínky během karnevalu na severovýchodě Brazílie byly mimořádně náročné. Tam se nemůžete volně pohybovat se štábem a s technikou po ulicích, musíte mít připravenou strategii jako do válečné vřavy, jinak o své lidi i o kameru přijdete během prvního dne. Chudoba a násilí v Bahía jsou ohromné, ale z ničeho nic se můžete ocitnout mezi neuvěřitelně jemnými a citlivými lidmi. Chtěla jsem zachytit, jak doopravdy funguje afro-katolický synkretismus: hledala jsem víru ve víře.
Když Eric Clapton připravoval v roce 2000 album Reptile, oslovil mě, abych pro něj natočila videoklip. Viděl moje filmy a pro svou novou píseň chtěl právě můj dokumentaristický přístup. Na natáčení jsem přizvala ze Španělska Javiera Aguirre Sarobeho, zvaného „Mister Light“, který se proslavil jako kameraman filmu Alejandra Amenábara Ti druzí (Los otros / The Others) s Nicole Kidman. Nezůstalo u jedné skladby, a nakonec jsem sama vzala DV kameru a začala natáčet Erica při zkouškách s několika skvělými rockovými a bluesovými muzikanty, které si přizval. Vznikl z toho můj film Eric Clapton and Friends, dokument o zkoušení na světové turné.
Díky tomu, že jsem trávila hodně času v Buenos Aires přípravami dalších projektů, mohla jsem si splnit slib, který jsem si sama dala v roce 1985 při natáčení Tango Mio: konečně jsem se začala učit tančit tango. Tango se stalo mou velkou láskou. Dnes, když tančím, mám občas ten magický pocit, jako když se při natáčení opravdu něco dařilo. Tančit tango se pro mě nejvíc podobá filmování, obojí se stalo mou životní vášní.“
Jana Boková
Projekce za přítomnosti režisérky.
_________________________________________________
Čt 14. 5. 2026, 19:00 – kino Ponrepo
Hôtel du Paradis
Francie, Velká Británie, 1986, 1h46, české titulky
Scénář: Jana Boková, hrají: Fernando Rey, Fabrice Luchini, Marika Rivera, Juliet Berto…
Joseph Goldman (Rey) je stárnoucí herec, původem litevský Žid, který vede potulný život napříč zeměmi, kulturami, jazyky i filmovými žánry a divadelními formami. Nostalgicky se vrací do Paříže, aby se tam pokusil inscenovat Camusův Pád. V hotelu, kde má ve zvyku se ubytovat a který řídí dcera mexického malíře Diego Rivery a ruské exulantky, malířky Marije Vorobjevové, se setkává s dalšími, různě odcizenými lidmi v postavení vnější i vnitřního exilu.
_________________________________________________
St 20. 5.2026, 20:30 – kino Ponrepo
Havana
Velká Británie, 1989, 1h30, české a anglické titulky
Pohled na život v metropoli socialistického experimentu Fidela Castra. Na podloží politických procesů, které vyvrcholí v roce 1990 začíná cesta přes domy předrevoluční kubánské lepší společnosti, pokračuje u moře na okraji města, které je hranicí i překážkou, po jejímž překonání se filmařka ocitá v Havaně na „druhé straně“, na Floridě. Tam se setkává s básníky a spisovateli v exilu. Film vznikal v partyzánských podmínkách v době utužování represí na „ostrově svobody“. Havanu vnímala Boková jako jakýsi ekvivalent totalitní Prahy v tropických podmínkách. Objekty jejího zájmu byli kubánští spisovatelé, mezi nimi i Reinaldo Arenas, jehož osud později na základě jejího filmu převedl na plátno Julian Schnabel ve filmu Než se setmí. Právě na ně totiž represe podobně jako u nás dopadaly nejvíce. Film ale zachycuje také lidi obývající rozpadající se koloniální vily a obrovské secesní činžáky rozparcelované do komunálních bytů. Na filmu je patrná silná atmosféra strachu, kdy se místní tváří v tvář kameře snaží adorovat režim, ale často jim záhy dojdou slova a před kamerou stále dokola opakují revoluční hesla.
_________________________________________________
Po 25. 5. 2026, 19:30 – kino Atlas
Deník na povídku
Argentina, Španělsko, Francie, 1998, 1h36, české titulky
Scénář: Jana Boková a Leslie Megahey podle díla Julia Cortázara, hrají: Germán Palacios, Silke, Héctor Alterio, Martín Pavlovsky…
Padesátá léta. Začínající spisovatel Elias chce zažít na vlastní kůži, co to je „pravý život“ mezi námořníky, prostitutkami a gangstery v přístavu Buenos Aires. Brzy se stává překladatelem-poradcem korespondence místních prostitutek a je zde přijímán jako osoba se zvláštním postavením. Souběžně tráví čas diskusemi s přáteli o směsici exulantských faset, které tvoří místní specifickou identitu.
_________________________________________________
St 27. 5. 2026, 20:15 – kino Atlas
Bahía of All The Saints
Velká Británie, 1994, 1h45, anglické titulky
Portrét směsice kultur, křesťanských i pohanských náboženství a jejich hudebních projevů, ze kterých je spřádána identita místních lidí Salvadoru v brazilském státě Bahía.
_________________________________________________
Čt 28. 5. 2026, 18:00 – kino Ponrepo
Argentinská cesta
Velká Británie, 1991, 3h15 (s dvěma přestávkami), české a anglické titulky
Režisérka sleduje každodenní život a kulturu argentinských gaučů; rančerů, kteří si zvolili život na divoké pampě. Třídílná série, která je stejně tak cestopisným filmem jako směsicí impresí plynoucích z argentinské lidové kultury, zejména hudby. První díl „Gaučo a pampy“ je portrétem gauča, národního symbolu Argentiny, který na koni křižuje rozsáhlé stepi, kde nerostou stromy, které by ho skryly před slunečními paprsky. V druhém, „Zamba, chacarera a chamame“ se štáb přesouvá do severních provincií a objevuje tři odlišné styly hudby a tance, které se vyvinuly v 19. století a mají své kořeny v předkoloniální kultuře. V poslední části „Pacha Mama – Svatá země“ se ocitáme v údolích Calchaquies na hřebenech majestátních And, v nejméně rozvinutém regionu Argentiny, s tradicemi a zvyky, jejichž vznik se datuje ještě před nadvládou Inků. Závěr patří karnevalu věnovanému Pacha Mama – bohyni Země.
_________________________________________________
So 30. 5. 2026, 18:30 – kino Atlas
Bye Bye Shanghai
Česká republika, Argentina, 2008, 1h54, české titulky
Není návrat z exilu novým exilem? Jana Boková se po čtyřiceti letech odloučení potkává s kamarádem z mládí, filozofem Václavem Bělohradským. Vede otevřené rozhovory s řadou více či méně slavných postav. S Vlastimilem Třešňákem, který vzpomíná na mučení během výslechů StB a na nutnost volit mezi kriminálem a emigrací. S romskými hudebníky, bratry Kormanovými. V Paříži se setkává s básnířkou Vladimírou Čerepkovou, která se v exilu nikdy pořádně nenaučila francouzsky. V Praze pak s básníkem Petrem Králem, který své texty psal paralelně ve dvou jazycích, česky i francouzsky.
_________________________________________________
Út 2. 6. 2026, 19:30 – kino Atlas – dvojprojekce s přestávkou
The Tango salon Confitería Ideal
Velká Británie, Argentina, 2005, 1h10, anglické titulky
„Nebýt soumraků a nocí, jež obklopují Buenos Aires, žádné tango by nikdy nevzniklo.“ J. L. Borges
Slavné Buenos Aires se stále vzpamatovává z ekonomické krize, každodenní utrpení místních obyvatel však paradoxně přispělo k jednomu z největších revivalů tanga. Film je portrétem legendárním klubu Confitería Ideal v Buenos Aires. Zároveň na tango nahlíží jako na vzdorovitý politický čin, při kterém se lidé odmítají vzdát a stát se politickými i ekonomickými oběťmi.
_________________________________________________
Tango Mio
Velká Británie, 1991, 1:36, anglické titulky
Film natočený přibližuje historické a společenské kontexty argentinského tanga, i různá zákoutí Buenos Aires s nimi spojenými. Nabízí také unikátní archivní záběry od třicátých let po léta osmdesátá dvacátého století a zachycuje umění zpěvačky Juanity de Carfi, tanečníků Juana Carlose Copese, Marie Nievesové, Elviry a Virulaza, Raúla Gimeneze, Russy a Victora, hudebníků Eduarda Arolase, Osvalda Pugliese, Roberta Firpa, Anibala Troily a mnoha dalších.
_________________________________________________
St 3. 6. 2026, 20:30 – kino Ponrepo
Sunset People
Velká Británie, Kanada, USA, 1984, 1h50, anglické titulky
Film Sunset People je portrétem známé ulice, jež protíná několik městských oblastí Los Angeles. Je jakousi osobní historií Sunset Boulevardu z pohledu nejrůznějších jeho obyvatel či návštěvníků, mimo jiné režiséra Mela Broukse, herců Johna Hurta a Harveyho Keitela.
_________________________________________________
https://nfa.cz/cs/kino-ponrepo/program/dramaturgicke-cykly/65109-jana-bokova