Srdce Evropy, roč. 12, č. 2/2005
Na otázku Co tu máte? odpovídám někdy napůl žertem: „Paměť národa.”
Jiří Gruntorád (narozen 1952), zakladatel a ředitel Libri prohibiti
Po ukončení studené války se země bývalého komunistického bloku začlenily do NATO a nedávno byly některé přijaty i do Evropského společenství. Mají mnoho společného, zejména zkušenost s „reálným socialismem” a sovětskou nadvládou. Obyvatelstvo těchto zemí reagovalo různě, od ozbrojeného odporu v 50. letech přes liberalizační pokusy let šedesátých až po vytváření paralelních struktur v 80. letech. Zvláštní místo mezi sovětskými satelity zaujímalo bývalé Československo. Zde po potlačení tzv. “Pražského jara” tanky Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 nastala tzv. normalizace. Šlo o rozsáhlé čistky, kdy bylo cca 500.000 členů komunistické strany vyloučeno a často i vyhozeno ze zaměstnání. Přes 400 spisovatelů a publicistů přišlo o možnost cokoli publikovat, jejich knihy byly vyřazeny z knihoven a oni sami našli zaměstnání jako topiči a uklízeči. Svaz spisovatelů, jehož předsedou byl Jaroslav Seifert, byl rozehnán a v zemi nastala kulturní genocida. Byly zakázány desítky kulturních časopisů, někteří výtvarníci nemohli vystavovat, hudebníci nemohli veřejně vystupovat. Potlačován byl i vědecký a církevní život, dnešní pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk se živil umýváním výkladních skříní, současný pražský světící biskup Václav Malý pracoval jako topič, než byl i z tohoto místa vyhozen.
Samizdat
Zakázaní autoři měli jedinou možnost publikace – samizdat. V době dokonalých tiskařských technik opisovali svoje díla na psacích strojích přes uhlové papíry aby získali 10-12 kopií. Ty pak rozdávali svým přátelům, kteří je šířili mezi další čtenáře. Takto fungovaly celé vydavatelské manufaktury, podzemní „nakladatelství”, která vydala stovky titulů nejlepší české beletrie a množství titulů literatury přeložené. Jen v edici Petlice, organizované Ludvíkem Vaculíkem, která zdaleka nebyla jediná, vyšlo přes 400 titulů původní české beletrie. Vznikala i podzemní periodika se zaměřením na nejrůznější témata.
Romány, sbírky básní, memoáry, dokonce i pohádky pro děti, stovky stran, to vše opisovaly písařky písmenko po písmenku, často několik měsíců. Vystavovaly se nebezpečí uvěznění, stejně jako každý, kdo samizdatové písemnosti rozmnožoval a rozšiřoval. Stačil dokonce i úmysl, který ani nebylo třeba prokázat.
Represe
Mladá třicetiletá žena, matka tří dětí, byla v roce 1980 odsouzena na rok do vězení, protože opisovala samizdatové knihy. Pětapadesátiletý žurnalista byl v roce 1977 odsouzen na tři roky vězení, protože propašoval na Západ knihu pamětí bývalého čs. politika a napsal knihu rozhovorů se zakázanými spisovateli. Po odpykání trestu byl vyhnán z vlasti. Jeho čtyřiašedesátiletý „spolupachatel” byl odsouzen na dva a půl roku vězení. Jeden ostravský spisovatel strávil ve vězení za opisování knih, vlastních i cizích, čtyři a půl roku. Zemřel v r. 1988 ve věku 55 let krátce po propuštění z vězení. Jeden redaktor byl za vydávání samizdatového kulturního časopisu vězněn dokonce dvakrát a z vězení se dostal jen díky „sametové revoluci” (v roce 1989).
Paměť národa
Zakázané knihy, časopisy a nahrávky přes všechny policejní razie a prohlídky ze světa nezmizely. Některé prošly desítkami rukou, jsou pomačkané, odřené nebo napůl rozpadlé, jiných se zub času nedotkl – byly ukryty v důmyslných skrýších. Jsou mezi nimi vzpomínky i básnické sbírky Jaroslava Seiferta, našeho jediného nositele Nobelovy ceny za literaturu, knihy Bohumila Hrabala, překládané do mnoha světových jazyků, 27 svazků filozofického díla Jana Patočky, který zemřel po policejním výslechu, celé dramatické dílo pozdějšího prezidenta ČR Václava Havla, román George Orwella 1984 ve více než dvaceti různých opisech a několika různých překladech, dvě „vydání” Pána prstenu J. R. R. Tolkiena, každé na více než 900 stranách, to vše a mnoho jiného…
Knihovna
Knihovna Libri prohibiti je otevřena od října roku 1990 a je zřizována Společností Libri prohibiti, nevýdělečným občanským sdružením, které má dnes na 180 členů. Patří mezi ně například spisovatelé Jiří Gruša, Václav Havel, Ivan Klíma a Ludvík Vaculík, bývalý rektor Univerzity Karlovy Radim Palouš a současný český velvyslanec v USA Martin Palouš. Předsedou společnosti je Ivan M. Havel, bratr Václava Havla, který v letech 1975 – 1989 řídil jednu ze samizdatových manufaktur. Sbírky spravuje Jiří Gruntorád, kterého za rozšiřování samizdatové literatury poslal komunistický režim na čtyři roky do vězení.
Sbírky
Hlavní část fondů tvoří sbírka československého samizdatu. Jsou to texty vzniklé v československém vnitřním exilu, tedy práce z mnoha oborů (kromě literatury je to filozofie, historie, teologie, politologie a mnohé další). Těchto “knižních” publikací je zde více než 11.000. Některé z nich mají i vysokou uměleckou hodnotu, jsou vybaveny originálními grafickými listy nebo fotografiemi. Samizdatových časopisů, z velké části kompletních ročníků, tu je přes 300 titulů. Soustředěny jsou zde i dokumenty o porušování lidských a občanských práv v bývalém Československu a v celém sovětském bloku. Samostatný fond tvoří fejetony, petice, dopisy apod. Další část tvoří nepublikované práce a rukopisy, samizdatové plakáty, letáky, archiv fotografií a výstřižků. Soubor novin, časopisů, letáků a dalších tiskovin ze srpna 1968 dokumentuje invazi vojsk Varšavské smlouvy. Za zmínku stojí knihy a časopisy čs. legií z první světové války a čs. zahraničního odboje na Západě za druhé světové války. Zastoupena je také zahraniční podzemní literatura, např. polská, tzv. bibuly.
V roce 1993 vzniklo audiovizuální oddělení a nyní jsou tu stovky nahrávek nekonformní hudby na audiokazetách a gramofonových deskách vydaných v exilu, zvukové záznamy podzemních přednášek a seminářů, rozhlasového vysílání, videodokumenty a filmová amatérská produkce na videokazetách.
Knihovna je otevřena čtyři dny v týdnu (pondělí – čtvrtek) od 13 do 17 hodin. Fondy jsou k dispozici čtenářské veřejnosti bezplatně, knihovna poskytuje standardní služby včetně rešerší, kopírování a konzultací. Ročně se pořídí přes 30.000 kopií, knihovnu navštíví kolem 1.000 lidí. Vícejazyčné internetové stránky knihovny navštívilo za uplynulý rok přes 3.000 zájemců. Služeb knihovny využívají různé instituce doma i v zahraničí (např. Památník písemnictví nebo British Library v Londýně, aj.), vědečtí pracovníci, některá vydavatelství a redakce, novináři i další zájemci. Materiály pro své diplomové práce zde hledají studenti čeští i zahraniční. Knihovna půjčuje exponáty na nejrůznější výstavy doma i v zahraničí a přispěla ke vzniku celé řady publikací.
Poslání
Vzhledem k tomu, že knihovna Libri prohibiti vlastní vzácné a jinde v republice, ani ve světě nedostupné materiály (evidované z větší části v elektronické podobě), její role je dnes již nezastupitelná. Na jediném pracovišti lze totiž zkoumat různé aspekty domácího i zahraničního odboje, protikomunistického odporu, alternativní kultury i vztahů domova a exilu. Libri prohibiti je již dlouho institucí, která má nejrozsáhlejší a nejlépe zpracované sbírky publikací domácí opozice i čsl. exilu po druhé světové válce nejen v České republice, ale zřejmě i v Evropě. Lidé, kteří měli to štěstí a nezažili „reálný socialismus” na vlastní kůži, se tu dnes mohou ponořit do tísnivé atmosféry policejních razií, soudních rozsudků a seznámit se s realitou režimu, který v mnohém předčil i proslulý Zámek Franze Kafky. To je hlavní přínos Libri prohibiti Evropě – té demokratické Evropě, která se sice poučila z chyb, které umožnily nástup fašismu a nacismu, ale je až příliš tolerantní k ideologii komunistické. Evropané se u nás mohou poučit z našich vlastních chyb, které vedly k totalitě v některých ohledech horší než byla nacistická. Naše draze zaplacená zkušenost by neměla zůstat nevyužita.
Je malým zázrakem, že v centru Prahy působí již patnáctým rokem instituce, která umožňuje zájemcům přístup k pramenům o našem zahraničním i domácím odboji a poskytuje jim služby, které nemohou poskytnout instituce řízené a placené státem. Přál bych si, a doufám, že nejsem sám, aby tento zázrak pokračoval…
Jiří Gruntorád
Srdce Evropy, roč. 12, č. 2/2005
Vyšlo v angličtině, němčině, francouzštině, španělštině a ruštině